Karel II. z Lichtensteinu-Castelcorna

Jeho knížecí Milost Karel II. z Lichtensteinu-Castelcorna
biskup olomoucký
Karel II. hrabě z Lichtenštejn-Kastelkornu
Církev	římskokatolická
Arcidiecéze	olomoucká
Zvolení	12. března 1664
Osobní údaje
Datum narození	8. dubna 1624
Místo narození	Kladsko,  Kladské hrabství
Datum úmrtí	23. září 1695
Místo úmrtí	Olomouc,  Markrabství moravské
Místo pohřbení	Katedrála svatého Václava
Rodiče	Filip Rudolf z Lichtenštejna-Kastelkornu
Příbuzní	Maxmilián z Lichtenštejna-Kastelkornu (sourozenec)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karel II. hrabě z Lichtensteinu-Castelcorna (Karl II. Graf von Liechtenstein und Castelcorn) (8. dubna 1624, Kladsko – 23. září 1695, Olomouc) byl rakouský šlechtic a v letech 1664–1695 olomoucký biskup, krátce zastával také funkci zemského hejtmana na Moravě (1666–1667). Ve druhé polovině 17. století patřil k předním osobnostem rekatolizace na Moravě, jeho jméno je spojováno také s čarodějnickými procesy na severní Moravě. Jako vzdělaný duchovní s širokým rozhledem a kulturními zájmy inicioval přestavbu řady objektů rezidenční sítě olomoucké diecéze (palác v Olomouci, zámek Kroměříž), proslul též jako sběratel a mecenáš umění.

Životopis

Pocházel z tyrolského šlechtického rodu Lichtenstein-Castelcornů usazeného od 17. století na Moravě (Pernštejn). Narodil se jako mladší syn kladského zemského hejtmana Filipa Rudolfa Lichtenštejn-Kastelkorna (†1637), po otci byl synovcem moravského zemského hejtmana Kryštofa Pavla z Lichtensteinu-Castelcorna (†1648). Karel studoval jezuitské gymnázium v Innsbrucku, poté absolvoval práva na univerzitě v Ingolstadtu. Během studií přijal kněžské svěcení a ještě jako nezletilý obdržel post kanovníka v Salcburku (1637) a Olomouci (1641). Od roku 1653 byl kanovníkem v Pasově a v roce 1654 se stal děkanem salcburské kapituly. Dne 12. března 1664 byl zvolen biskupem v Olomouci a správcem diecéze byl více než třicet let. Do Olomouce přijel v říjnu 1664 a koncem měsíce byl intronizován v katedrále sv. Václava^[1]

Nejdůležitějším úkolem nového olomouckého biskupa bylo provést a dokončit rekatolizaci na Moravě, která byla ze zahraničně-politických důvodů částečně pozastavena během třicetileté války. Již roku 1666 bylo jeho jménem vydáno „Monitorium sive instructio pro decanis ruralibus et parochis dioecesis Olomucensis“, která zaváděla pořádek v kléru. Dosavadní děkanáty s rozsáhlou územní působností rozdělil na menší správní celky. Zavedl děkanské a farní matriky a pravidelně vizitoval diecézi. Prosazoval kult svatých Cyrila a Metoděje, v roce 1675 prohlásil svatého Josefa jako patrona Moravy. Rekatolizaci v okrajových částech diecéze prováděl za pomoci jezuitů a často s použitím vlastních finančních prostředků (severní Morava a Slezsko, Valašsko). Celou diecézi rozdělil na arcijáhenství olomoucké, brněnské, znojemské a opavské a toto správní dělení zůstalo platné až do zřízení brněnského biskupství v roce 1777. Podporoval vzdělanost zakládáním piaristických škol. V roce 1687 založil v piaristické gymnázium a kolej v Kroměříži, v roce 1690 ve Staré Vodě (kde obnovil i poutní chrám a vybavil jej paramenty) a v roce 1694 v Příboře. V roce 1688 věnoval 15 000 zlatých v Kroměříži na fundaci zpěváckého semináře určeného pro výchovu dvanácti chlapců. V roce 1670 založil v Těšíně jezuitskou kolej. Zvětšil finanční dotace pro kapituly v Olomouci a Kroměříži. Roku 1680 dal souhlas s vyšetřováním a následnému upálení v roce 1685 Kryštofa Aloise Lautnera, obžalovaného soudcem Bobligem z Edelstadtu z čarodějnictví. Nečinně přihlížel čarodějnickým procesům probíhajícím na Velkolosinsku a Šumpersku.^[2]

Jako olomoucký biskup s titulem říšského knížete byl také přední osobností politické správy Moravského markrabství. Aktivně se zúčastnil zasedání moravského zemského sněmu, byl též členem několika komisí věnujícím se daňovému zatížení v době válek druhé poloviny 17. století. Na základě Obnoveného zřízení zemského měl jako přední církevní hodnostář zajištěnou první pozici ve sněmovní lavici, v otázce kompetencí a přednostního práva ale měl několik sporů s představiteli nejvyšší šlechty. Nejvážnější konflikt, který prakticky paralyzoval politickou scénu na Moravě, vedl v polovině šedesátých let 17. s moravským zemským hejtmanem knížetem Ferdinandem z Ditrichštejna. Po odchodu knížete Ditrichštejna k císařskému dvoru do Vídně sám v letech 1666–1667 provizorně zastával funkci zemského hejtmana na Moravě.^[3]

Stavební aktivity a umělecký mecenát

Hned po svém zvolení přistoupil k přestavbě a rozšíření biskupského paláce v Olomouci, který vyhořel v roce 1661. Po zakoupení sousedních parcel byl původní renesanční palác rozšířen o dvě křídla (1664-1669) a tato podoba rezidence se i přes stavební úpravy počátkem 20. století zachovala dodnes.^[4] Autorem projektu přestavby olomouckého paláce byl císařský architekt Filiberto Lucchese, po jeho smrti stavbu řídil Giovanni Pietro Tencalla.^[2]

Jako venkovská rezidence olomouckých biskupů bylo určeno město Kroměříž, jemuž Karel II. z Lichtenštejna-Kastelkornu věnoval řadu let značnou pozornost. Zámek zničený za třicetileté války byl znovu vybudován v podstatě jako novostavba ve dvou etapách (1665–1672, 1686–1698). Podle projektů F. Luccheseho a G. P. Tencally vznikla mohutná čtyřkřídlá stavba s uzavřeným nádvořím dochovaná v nezměněné podobě dodnes.^[5] Barokní symetrickou úpravu dostala v té době Podzámecká zahrada, větší význam má Květná zahrada (1665–1675) zřízená na místě libosadu západně od zámku.^[6][7] Komplex kroměřížského zámku a obou zahrad dnes spadá pod památkovou ochranu UNESCO. Město Kroměříž mělo v té době samostatný stavební úřad, který realizoval novostavby i úpravy církevních staveb. Biskupský dekret z roku 1680 nařídil vybudovat všem měšťanským domům v centru slepá druhá patra, aby byl vytvořen reprezentativní prostor náměstí před vstupem do zámku.^[8] Koncem 17. století byl v Kroměříži zřízen vodovod. Z roku 1665 pochází biskupská mincovna (ta však byla v roce 1669 přesunuta do Vyškova)^[2]

V roce 1665 byla zahájena rozsáhlá přestavba poškozeného hradu Mírov, který měl na rozdíl od jiných biskupských sídel nadále plnit funkci vojenské pevnosti. Rekonstrukce mírovského hradu trvala až do poloviny 80. let 17. století, dokončena byla v roce 1686 dobudováním hradeb. Součástí přestavby byl také vznik hradního kostela sv. Markéty (G. P. Tencalla).^[9] Kromě apartmánu určeného pro občasný pobyt biskupa a další ubytovací kapacity pro padesát hostů byla na Mírově soustředěna především obrovská sbírka zbraní, která spadala do ideologické koncepce reprezentace barokního velmože.^[10] V menší míře se aktivity biskupa Lichtenštejn-Kastelkorna dotkly i dalších sídel olomoucké diecéze. Přestavba zámku v Kelči z druhé poloviny 17. století je doložena biskupovým erbem nad vstupním průčelím.^[11] Stavební úpravy proběhly také na zámku Vyškov a hradu Hukvaldy.

Nedílnou součástí aktivit biskupa Karla Lichtenštejna-Kastelkorna bylo také cílevědomé rozšiřování uměleckých sbírek. Největší akvizici podnikl v roce 1673, kdy v dražbě zakoupil sbírku obrazů od bratrů Imstenraedtových z Kolína nad Rýnem (tuto sbírku předtím odmítl císař Leopold I.)^[12] Do majetku olomoucké diecéze se tak dostalo několik vysoce hodnotných prací. Nejvýznamnější z nich je Tizianův obraz Apollo a Marsyas, který patří k nejcennějším uměleckým dílům na území České republiky (tento a jiné obrazy jsou umístěny na zámku v Kroměříži, další část sbírky se nachází v Arcibiskupském paláci v Olomouci). Biskup Lichtenštejn-Kastelkorn umělecké sbírky rozšiřoval dalšími nákupy, sám také zadával zakázky regionálním umělcům.^[13] Do konceptu reprezentační strategie barokního církevního velmože spadá také soutředění bohaté knihovny v rozsahu 4.500 svazků umístěné též na zámku Kroměříž.^[14]

Závěr života a smrt

Pro své chabé zdraví od roku 1682 několikrát písemně žádal o požehnání kapucína Marka z Aviana^[15] a roku 1690 jmenoval svým koadjutorem (pomocným biskupem s právem nástupnictví) Františka Antonína Losensteina, který však zemřel ještě za jeho života, roku 1692. Roku 1694 proto byl i z politických důvodů jmenován koadjutorem lotrinský vévoda Karel Josef, jemuž v té době bylo 14 let.

Je pohřben v kryptě katedrály svatého Václava v Olomouci.

Znak biskupa Karla II.

Jako biskup používal Karel II. rodového erbu hrabat z Lichtenštejna-Kastelkornu, položeného jako srdeční štítek na znaku olomouckého biskupství.

Další vyobrazení jeho znaku v Olomouci jsou – kromě znaku na ulici Wurmova 13 (viz obrázek) – dvě také přímo na portálech budovy olomouckého arcibiskupství a jedno na portálu na nám. Republiky 3.

Odkazy

Reference

Literatura

• Pavlíčková Radmila: Sídla olomouckých biskupů. Mecenáš a stavebník Karel z Lichtensteinu-Castelkorna 1664–1695. Olomouc, Filozofická fakulta Univerzity Palackého 2002. ISBN 80-244-0358-7
• Šigut František, Volba olomouckého biskupa Karla z Lichtenštejna a její zákulisí, Slezský sborník 68 (1970), 43–52.
• Karel z Lichtensteinu-Castelcorna (1624–1695): Olomoucký biskup a kníže střední Evropy. Příprava vydání Ondřej Jakubec. Olomouc: Muzeum umění Olomouc, 2019. 395 s. ISBN 978-80-88103-49-3. 
• Karl von Lichtenstein-Castelcorno (1624–1695): Bishop of Olomouc and Central European Prince. Příprava vydání Ondřej Jakubec. Olomouc: Muzeum umění Olomouc, 2019. 395 s. ISBN 978-80-88103-50-9. (anglicky) 
• Karel z Lichtensteinu-Castelcorna (1624–1695): Místa biskupovy paměti. Příprava vydání Rostislav Švácha, Martina Potůčková, Jiří Kroupa. Olomouc: Muzeum umění Olomouc, 2019. 531 s. ISBN 978-80-88103-55-4. 
• Kolektiv: Komunikační síť biskupa Karla z Lichtensteinu-Castelcorna. Katalogizovaný soupis korespondence s rejstříkem korespondentů a seznamem lokalit; Filozofická fakulta Univerzity Palackého, Olomouc, 2019; 343 s. ISBN 978-80-88278-37-5

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Karel II. z Lichtenštejna-Kastelkornu na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Karel II. z Lichtensteinu-Castelcorna
• Snopek František, Olomoucký kníže biskup Karel z Lichtenštejna a ctihodný sluha boží Marek d'Aviano, ČKD, ročník 1917, číslo 7+8, s. 749-755.
• Za chrám, město a vlast | Olomoucký biskup Karel z Lichtensteinu-Castelcorna uprostřed barokní Evropy - stránky projektu věnované postavě biskupa

Předchůdce: Ferdinand z Ditrichštejna

Moravský zemský hejtman 1666–1667

Nástupce: Jiří Štěpán Bruntálský z Vrbna

Předchůdce: Karel I. Josef Habsburský

Biskup olomoucký 1664–1695

Nástupce: Karel Josef Lotrinský

Předchůdce: Fridrich Hesensko-Darmstadtský

Biskup vratislavský 1682–1683

Nástupce: František Ludvík Neuburský

Seznam olomouckých biskupů a arcibiskupů
BISKUPSTVÍ OLOMOUCKÉ
Olomoučtí biskupové (1063–1776)	1063–1085 Jan I. • 1088–1091 Vezel • 1091–1096 Ondřej • 1096–1099 Jindřich (?) • 1097/1099–1104 Petr I. • 1104–1126 Jan II. • 1126–1150 Jindřich Zdík • 1151–1157 Jan III. • 1157–1172 Jan IV. z Litomyšle • 1172–1182 Dětleb • 1182–1184 Pelhřim • 1184–1194 Kaim • 1194–1199 Engelbert • 1199–1201 Jan V. Bavor • 1201–1240 Robert Angličan • 1241–1245 Vilém • 1241–1245 Konrád z Friedberka • 1245–1281 Bruno ze Schauenburku • 1281–1302 Dětřich • 1302–1311 Jan VI. z Valdštejna • 1311–1316 Petr II. Andělův de Ponte Corvo • 1316–1326 Konrád I. Bavor • 1326–1333 Jindřich Berka z Dubé • 1334–1351 Jan VII. Volek • 1351–1364 Jan Očko z Vlašimi • 1364–1380 Jan IX. ze Středy • 1381–1387 Petr III. Jelito • 1387 Jan X. • 1388–1397 Mikuláš z Riesenburka • 1398–1403 Jan XI. Mráz • 1403–1408 Lacek z Kravař • 1409–1412 Konrád II. z Vechty • 1412–1416 Václav Králík z Buřenic • 1416–1430 Jan XII. Železný • 1416–1418 (Aleš z Březí) • 1430–1434 Kuneš ze Zvole • 1434–1450 Pavel z Miličína • 1450–1454 Jan XIII. • 1454–1457 Bohuslav ze Zvole • 1457–1482 Tas z Boskovic • 1483/1484–1490 Jan Filipec • 1487–1489 Jan XIV. Vitéz • 1489–1493 Ardicino della Porta ml. • 1493–1497 Jan XV. Borgia • 1497–1540 St. I. Thurzo • 1540–1541 Bern. Zoubek ze Zdětína • 1541–1553 Jan XVI. Dubravius • 1553–1565 Marek Khuen z Olomouce • 1565–1572 Vilém Prusinovský z Víckova • 1572–1574 Jan XVII. Grodecký • 1574–1575 Tomáš Albín z Helfenburka • 1576–1578 Jan XVIII. Mezoun z Telče • 1579–1599 St. II. Pavlovský • 1599–1636 František z Ditrichštejna • 1636–1637 Jan XIX. Arnošt z Plattenštejna • 1638–1662 Leopold I. Vilém (za něho administrovali: 1638 Ondřej Orlík, 1638–1640 Kašpar Karas, 1640–1642 Jan Kašpar Stredele, 1643–1646 Kašpar Karas, 1642–1650 Roderich Santhiller, 1650–1653 Jak. Merkurián, 1654–1664 Fr. Eliáš Kastelle) • 1663–1664 Karel I. Josef • 1664–1695 Karel II. z Lichtenst.-Castelcorna • 1695–1711 Karel III. Lotrin. • 1711–1738 Wolfgang Hannibal ze Schrattenbachu • 1738–1745 Jak. Arn. z Lichtenst.-Castelcorna • 1745–1758 Ferd. Jul. Troyer z Troyersteinu • 1758–1760 Leopold II. Fridrich z Egkhu • 1761–1776 Max. z Hamiltonu
Pomocní biskupové olomoučtí (1304–1777)	1304–1324 Martin z Brna • 1347 Dětřich z Portic • 1442–1482 Vilém z Kolína • 1482–1501 Ondřej Wismann • 1498 Konrád Altheimer z Vaserburgu • 1509–1529 Martin Göschl • 1547–1549 Martin Přemyslovic • 1551–1561 Václav • 1603–1607 Melchior Pyrnesius z Pyrnu • 1608–1617 Jan Křtitel Civalli • 1618–1628 Hynek Jindřich Novohradský z Kolovrat • 1629–1632 Caesar Nardus z Montopole • 1630–1639 Filip Fridrich Breuner • 1637–1642 Jan Kašpar Stredele z Montani a Bergenu • 1640–1646 Kašpar Karas z Rhomsteinu • 1639–1650 Zikmund Miutini ze Spillimbergu • 1652–1665 Jan Gobbar • 1665–1668 Bernard Bredimus (nepotvrzen Římem) • 1668–1669 Ondřej Dirre • 1670–1695 Jan Jos. Breuner • 1690–1692 Fr. Ant. von Losenstein (koadjutor) • 1696–1702 Ferd. Schröffel ze Schröffenheimu • 1703–1727 Fr. Julián von Braida • 1729–1748 Otto Honorius z Egkhu • 1749–1771 Jan Karel Leopold von Scherffenberg • 1771–1776 Jan Václav Xaver Frey von Freyenfels • 1775–1777 Matyáš Fr. Chorinský z Ledské
ARCIBISKUPSTVÍ OLOMOUCKÉ
Olomoučtí arcibiskupové (od r. 1777)	1. 1777–1811 Antonín Theodor z Colloredo-Waldsee • 2. 1811–1819 Maria Tadeáš z Trauttmansdorffu • 3. 1819–1831 Rudolf Jan • 4. 1832–1836 Ferdinand Maria Chotek • 5. 1836–1853 Maxmilián Josef Sommerau-Beckh • 6. 1853–1892 Bedřich z Fürstenberka • 7. 1893–1904 Theodor Kohn • 8. 1904–1915 František Saleský Bauer • 9. 1916–1920 Lev Skrbenský z Hříště • 10. 1921–1923 Antonín Cyril Stojan • 11. 1923–1947 Leopold Prečan • 12. 1948–1961 Josef Karel Matocha • 1973–1987 ap. admin. Josef Vrana • 13. 1989–1991 František Vaňák • 14. 1992–2022 Jan Graubner • 15. od 2024 Josef Nuzík
Pomocní biskupové olomoučtí (od r. 1779)	1779–1800 Karel Godefried z Rosenthalu • 1801–1812 Alois Jos. Krakovský z Kolovrat • 1817–1830 Ferdinand Maria Chotek • 1832–1868 Rudolf von Thyssebaert • 1831 Fr. Ant. Gindl • 1837–1838 Alois Jos. Schrenk • 1839–1841 Ant. Arnošt Schaffgotsche • do 1851 Ignaz Feigerle • 1880–1895 Gustav de Belrupt-Tyssac • 1904-1905 Jan Weinlich • 1904–1925 Karel Wisnar • 1906–1912 Vilém Blažek • 1922–1944 Jos. Schinzel • 1927–1938 Jan Stavěl • 1941–1969 St. Zela • 1943–1947 Jos. Martin Nathan • 1949–1965 Fr. Tomášek • 1990–1992 Jan Graubner • 1990–2017 Jos. Hrdlička • 2017–2024 Jos. Nuzík • od 2017 Ant. Basler
Pozn. kurz. = pomocný biskup, administrátor a ostatní; tuč. kurz. = arcibiskup; tuč. = kardinál